Historie kostela sv. Martina

K nejstarším dějinám Holic a kostela sv. Martina

Nejstarší dějiny holického kostela sv. Martina jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Chybí totiž přesnější písemné zprávy, stejně jako podrobnější archeologický průzkum okolí nynějšího kostela. Výpovědní hodnotu však má samo místo, stejně jako zasvěcení chrámu svatému biskupovi Martinovi.

Bezprostřední okolí nynějších Holic bylo vždy spojeno s velkými a značně rozsáhlými lesními porosty. Absence větších vodních toků byla i důvodem, proč až do raného středověku bylo toto území osídleno jen velmi řídce, jak koneckonců ukazují i sporadické archeologické nálezy. Významným sídlem v okolí však bylo staré slavníkovské hradiště - zvané jednoduše Hradec (Králové) - založené zřejmě už počátkem 10. století v blízkosti brodu přes řeku Labe u soutoku této řeky s Orlicí. Taková místa byla osídlována především podél důležitých obchodních tras, v tomto případě podél staré stezky z polského Krakova, přes náchodskou branku do středních Čech a zvláště ku Praze. Zdejší hradiště s rušným tržištěm bylo postaveno na vyvýšeném opukovém ostrohu a bylo ze svých třech stran chráněno zmiňovanými řekami. O starém původu svědčí i kostelík zasvěcený svatému Klimentovi, jehož ostatky donesli do Říma soluňští bratři sv. Cyril s Metodějem. I díky nim jsou svatostánky stavěné v prvních dobách christianizace Čech spojované nejčastěji právě se svatým Klementem. Když pak v roce 995 došlo ke sjednocení roztříštěných českých kmenů pod vládou Přemyslovců stal se i blízký Hradec důležitým správním centrem a sídlem knížete. Nebylo však v okolí nynějších Holic jediným. Zřejmě v 1. polovině 12. století byla postavena další knížecí tvrz na vyvýšenině uprostřed lesů, která dostala příznačné označení (Vysoké) Chvojno. O době založení by svědčilo především neobvyklé zasvěcení kostela sv. Gothardovi, jehož kult je spojen především s dobou vlády knížete Soběslava I. (1125-1140). Z této doby pochází také ojedinělý nález románských bohoslužebných nádob z Rokytna, jež ukazují svou kvalitou nepochybně ke knížecímu dvoru.

Od 13. století podporovali čeští králové systematické osidlování království, především zakládáním nových sídel, nikoliv však pouze při zemských hranicích, ale i v řídce osídlených krajích ve vnitrozemí. V roce 1225 se stal Hradec (Králové) svobodným královským městem a o 40 let později bylo českým králem Přemyslem Otakarem II. (1253-1278) založeno i město Vysoké Mýto, postavené již zcela novým urbanistickým způsobem s pravidelným čtvercovým náměstím. Lesnatá krajina mezi oběma královskými městy byla kolonizována nepochybně ve stejné době, protože les patřil přirozeně samotnému panovníkovi, který podporoval zakládání menších osad při jeho okrajích. 

Nové osady s úzkými lány po stranách - tzv. plužiny - vymezovali královští lokátoři nejčastěji podél komunikací, ideálně s přítomností vodního toku. Tak zřejmě v závěru 13. století vznikly společně a v jednotném plánu vesnice Holice, Ředice a Roveň. Jméno osad bylo však zpočátku spojováno s jejich německými zakladateli-lokátory, např. Hermannova vesnice (Hermandsdorf, nynější Ředice), Waltersdorf (dnes Roveň) a Ekleinsdorf (Holice). Společně s každou obcí byly krátce nato zakládány i jejich nezbytné duchovní středy - kostely, stavěné zpočátku přirozeně ze dřeva. I jejich zasvěcení souviselo s panovnickou rodinou a jejími spirituálními důrazy. V Ředicích byl kostel svěřen do ochrany svatému Václavu, hlavnímu patronu země i přemyslovského rodu, v Rovni zase svaté Kateřině Alexandrijské, jejíž kult v Čechách souvisí především s lucemburským rodem a zvláště s mladým kralevicem Karlem (budoucím králem Karlem IV.), který její úctu v Čechách horlivě šířil, protože v den jejího svátku v roce 1332 zvítězil v bitvě u San Felice nad koalicí nepřátelských italských měst.

Holický kostel byl svěřen do ochrany sv. Martinovi. Tento světec, který dovršil svůj život ve francouzském městě Tours v roce 397, byl velmi uctíván především ve frankofonních krajích. Martin sice nebyl mučedníkem, zato však byl věhlasným divotvůrcem. Stal se vůbec prvním uctívaným světcem, který nezemřel násilnou smrtí. V Čechách úcta k němu narůstá s postupnou orientací panovnického dvora na Francouzské království během 13. století. Z této doby je v našem kraji např. světcův kostel v Dolním Újezdu u Litomyšle. Úcta k němu však pevně zakořenila až s novým vládnoucím rodem spřízněným s francouzskými králi, a to Lucemburky. V této době byly oblíbenému Martinovi zasvěceny i některé další kostely v okolí - především v Hrochově Týnci (možná už v roce 1293) a v Zámrsku (v polovině 14. století). 

Holický kostel byl zpočátku postaven ze dřeva v blízkosti správního centra - dnes již zaniklé holické tvrze. Podobně jako kostel v Ředicích byl dokonce i opevněn - na nasypaných valech, jež jsou dodnes patrny za ohradní zdí na farní zahradě, byla po obvodu mohutná hradba z hrubě osekaných kmenů. Možná už během 30. let 14. století mohl být kostel částečně zděný (nejspíše presbytář), protože v soupisu (1349) far a kostelů vysokomýtského děkanátu připojených k nově založenému litomyšlskému biskupství jsou vyjmenovány etablované kostely a nikoliv pouze nějaké provizorní dřevěné kaple. Z poloviny 14. století máme jen málo dalších dokladů o holickém kostele a faře. Známe aspoň jména několika tehdejších farářů, např. kněze Leopolda (1361), Filipa (1372) a Přecha (1391).

Během husitských válek byl kostel nepochybně vypálen. Ve stejné době zanikla i blízká fara v Ředicích. V okolí bylo několik klášterů, na které se táboritští radikálové při svém tažení zaměřili, což však při jejich tažení krajem znamenalo zánik i dalších menších církevních staveb. Tak v roce 1420 zanikl klášter Svaté Pole u Třebechovic (cisterciáci), v dubnu byly zničeny Opatovice (benediktýni) a byl vyvrácen klášter cyriaků v Pardubičkách, v květnu roku 1421 zanikl klášter cisterciaček v blízkých Sezemicích. Po skončení válek a konsolidaci hospodářských poměrů došlo k obnovení kostela a zřejmě i fary. To však už tu působili kněží podobojí, kteří v roce 1499 nechali pro kostel odlít zvon zasvěcený sv. Martinu, který je ve věži holického kostela zavěšen dodnes.

Holice v pozdním středověku a stavba druhého kostela

V době husitských bouří byly rozrůstající se Holice dost poničeny. Dřevěný kostel byl nepochybně vypálen a nejspíše byla poškozena i blízká tvrz. Stáli za tím husité, kteří měli spadeno na blízký opatovický a sezemický klášter. Nemalým důvodem však bylo též to, že tehdejším majitelem Holic byl od roku 1412 Aleš Holický ze Šternberka (†1455), který se v té době stále věrně držel katolické strany a dokonce vstoupil do služeb císaře Zikmunda. Byl však natolik politicky angažovaný, že se v Holicích na rodové tvrzi příliš nezdržoval. Jeho starší bratr Smil (†1433) se angažoval v opačném táboře. Byl jediným členem šternberského rodu, který se stal horlivým zastáncem husitského kalicha. V roce 1415 přivěsil svou pečeť ke stížnému listu českých šlechticů protestujícím proti upálení M. Jana Husa. Alešova pečeť tu přirozeně chyběla. Smil byl nejenom udatným válečníkem, ale i natolik zdatným vyjednavačem, že musel často tlumit spory mezi stranou Pražanů a radikálních Táboritů. Vlastnil nějaký čas vsi Zaječice na Chrudimsku a Brandýs nad Orlicí a do své smrti měl i podíl na rodné tvrzi. Na ni zřejmě přišla v roce 1422 na svět jeho jediná dcera Kunhuta (zvaná Kunka), jež se později stala první manželkou Jiřího z Poděbrad.

Aleš ze Šternberka patří k nejzajímavějším středověkým postavám šternberského rodu. Narodil se s největší pravděpodobností přímo na holické tvrzi počátkem 80. let 14. století jako druhorozený syn málo významné větve předního panského rodu. Byl však nadán diplomatickou obratností i jistou neústupností, a to mu s vrozenou rodinnou houževnatostí nakonec zajistilo ve složité době husitských válek rychlý politický i majetkový vzestup. Na počátku husitských bouří stál sice na opačné straně než jeho radikálně smýšlející bratr Smil, ale vlastní pragmatismus a schopnost vyjednávání ho dostala do pozice hlavního umírněného vyjednavače mezi znepřátelenými stranami, ze kterých se mu obratným lavírováním podařilo vytěžit maximum. Díky tomu vyšel z husitských bouří s mnohem větším majetkem, než s jakým začínal. Do pozice prostředníka se dostal paradoxně díky tomu, že byl nejprve přinucen přejít na stranu podobojí, když musel uznat Čtyři pražské artikuly (1424). S umírněnými kališníky se nakonec v roce 1427 definitivně ztotožnil, což mu umožnilo, aby z husitských válek po bitvě u Lipan (1434) vyšel na straně vítěze, aniž by si tím ovšem císaře Zikmunda postavil proti sobě. Za půjčky císaři už dlouho držel v zástavě královský hrad Křivoklát a jiné důležité majetky a vzhledem ke králově neschopnosti dluhy splatit mu zůstaly ve vlastnictví prakticky až do smrti. Křivoklát byl nakonec z jeho rukou vyplacen, čímž Aleš krátce před svou smrtí získal další nebývalou peněžní hotovost, kterou mohl vložit do svých pozemkových držav. A to včetně Holic.

Alešova politická dovednost a vzrůstající majetek a koneckonců i historické okolnosti způsobily, že významné rodové sídlo hrad (Český) Šternberk nakonec přešel do jeho vlastnictví z rukou starší rodové větve. O hrady Šternberk a Konopiště usiloval sice už od roku 1439, kdy zemřel jeho chráněnec Petr z tzv. konopišťské linie Šternberků, jemuž byl poručníkem. Nově nabytý majetek zaštítěný věhlasem jednoho z nejvýše postavených osob v království napomohl hospodářské konsolidaci všech jeho pozemkových držav. Ve stejném roce zřejmě pomohl Aleš dojednat sňatek své neteře Kunhuty (†1449) s nadějným mladíkem Jiřím z Kunštátu a Poděbrad (†1471), na kterého si pomyslně vsadil a dost dlouho ho podporoval. Aleš i jeho syn Petr věnovali stále větší pozornost získanému hradu, jež byl přeci jen na mnohem prestižnější adrese v blízkosti panovnického sídla než rodová tvrz v Holicích na periferii tehdejších Čech, což byl zřejmě i důvod, proč Šternberkové nakonec z Holic odešli. Prestiž Aleše ze Šternberka jako předního politika své doby i jeho dědiců zajistila přibližně mezi lety 1460 - 1490 prudký vzrůst významu Holic na úkor svých vesnických sousedů, který nakonec v roce 1493 vyústil do povýšení obce na městečko.  To už ale obec měla nového pána  - Neptalima z Frymburka.

Barokní novostavba kostela sv. Martina

Do kamenného pozdně gotického kostela byl v roce 1499 zavěšen dodnes existující zvon stejného zasvěcení, v 60. letech 16. století v něm působilo bratrstvo literátů. O jeho dalším vybavení nebo o podrobnostech o životě farní obce a jejich duchovních vůdců však nemáme žádné zprávy. Po smrti Vojtěcha z Pernštejna (†1534), majitele pardubického panství, kam náležely i Holice, nevěnoval jeho dědic a bratr Jan (†1548) panství tolik pozornosti, že bylo nakonec v roce 1560 už jako zadlužené prodáno císaři. Pro města i vesnice to znamenalo úpadek, který završily konflikty Třicetileté války, jež obce a krajinu ještě více zbídačily. Pro holický kostel se tak zastavil pravidelný přísun peněz nutných na opravy, takže podle dochovaných zpráv byl v roce 1629 už natolik sešlý, že se u hlavního oltáře nemohly konat bohoslužby. Postupem času sice byly opraveny největší závady - byly dokonce pořízeny nové oltáře a kazatelna, ale stížnosti na přetrvávající špatný stav samotné budovy přetrvávaly. Tehdejší faráři spravovali neuvěřitelně velký farní obvod s množstvím dalších kostelů a neměli tudíž čas na nějaké koncepčnější opravy nebo snahu postavit kostel nový.

S příchodem jara roku 1716 přišel do Holic i nový farář Václav František Tichý (†1753). Jemu připadl nelehký úkol rozhodnout o dalších opravách starého kostela, nebo se pokusit prosadit stavbu nového svatostánku. Pro stavbu nového kostela svědčil především zvyšující se počet obyvatel městečka, jemuž už starý kostel přestával dostačovat. Po skončení Třicetileté války bylo i pardubické panství rozvráceno, ale v následujících relativně pokojných časech nastalo dlouho očekávané období konsolidace a s ní spojený nárůst obyvatelstva. V roce 1651 náleželo k holickému záduší 751 farníků (dospělých osob), v roce 1676 jich bylo už 1210 a v jubilejním roce 1700 už dokonce 1530 a jejich počet nadále slibně narůstal.

Jako odchovanec pražského arcibiskupského semináře byl nový holický farář Tichý velkým ctitelem Jana Nepomuckého, mučedníka zpovědního tajemství, dávaného kněžskému dorostu za vzor. V Holicích šířili úctu k němu už jeho předchůdci, ale teprve po roce 1721, kdy byl prohlášen za blahoslaveného, mohl být v kostele zřízen k jeho poctě oltář.  S mladickým elánem začal nový farář působit mezi vlažnými katolíky, což kvitovali s povděkem představitelé města i komorního panství. S řadou osadníků však vedl majetkové spory, protože užívali farních pozemků, ale platili jen minimální nájem. Podporoval rovněž činnost Růžencového bratrstva, pro které vymohl v Římě odpustkový dekret. Ten je – shodou okolností – datován 12. března 1729, tedy pouhých šest dni před oficiálním svatořečením Jana Nepomuckého. Toto papežské vyznamenání holickému kostelu stvrzené pražskou arcibiskupskou konzistoří uspíšilo snahu místního faráře i představených města postavit přeci jen nový reprezentativní kostel, jež by více odpovídal ambicím bohatnoucího městečka, než donekonečna opravovat kostel starý.

Společně se obrátili na pražský Dvorský stavební úřad, jenž měl na starosti budování i provádění údržby civilních i sakrálních staveb na císařských panstvích a ve stejný čas řešil i žádost Václava Landy (†1730), faráře z blízkého Vysokého Chvojna, kde bylo také nutno postavit nový kostel, podobně i v Moravanech. Ohledáním situace na místě i tvorbou prvních návrhů byl pověřen  Hoffbaumaister (dvorní stavitel) Tomáš Haffenecker (1669–1730), nadaný architekt, jež však svůj život prožil tak trochu ve stínu slavnějšího Kryštofa Dientzenhofera (†1722) a Jana Blažeje Santiniho (†1723). Podle jeho návrhu se na panství tehdy zrovna stavěl kostel sv. Máří Magdaleny v Bohdanči (1728-1737).  Jeho smrt však budování nových kostelů v Holicích a na Chvojně na čas zbrzdila. Oba kostely navrhl jako poměrně prosté stavby, s redukovanými architektonickými detaily, aby nebyla nadměrně zatěžována císařská pokladna. Zaklenuty proto měly být pouze menší prostory – především presbytář, předsíň, kruchta, sakristie a oratoř. Samotná  chrámová loď však měla mít pouze plochý rákosový strop s vysokým fabionem. Pro kostelní věž v Holicích navrhl i dost neobvyklou mansardovou střechu. Hlavní jižní fasádu obrácenou k městu zdůraznil středním rizalitem s trojúhelníkovým štítem a sochařskými detaily.

V listopadu 1730 se novým císařským architektem (dvorním zednickým mistrem) stal uznávaný Kilián Ignác Dientzenhofer (†1751), kterému místo zajistilo především pevný a stálý plat, nikoliv však prestižní zakázky. Jemu byla v roce 1732 předložena druhá žádost holického faráře a městských radní o stavbu nového kostela. 23. února následujícího roku byla konečně žádost Dvorním úřadem schválena a architekt Dientzenhofer se projektu začal intenzivně věnovat. Využil starších Haffeneckerových plánů, jež částečně znovu upravil, ačkoliv základní rozvrh prostého jednolodního kostela s pravoúhlým presbytářem a s věží na jižní straně presbytáře zůstal zachován. Starý kostel měl být celý zbořen a jeho zdivo mělo být použito do nové stavby. Dochovala se řada plánů, kde musel architekt plánovanou novostavbu postupně zbavovat všech zbytečně drahých detailů na fasádě (mj. vykrajovaných kasulových oken), jež by zbytečně zatížily císařskou pokladnu.

21. července 1735 konečně schválila mnohokrát přepracované plány holického kostela i pražská Arcibiskupská konzistoř a mohlo se přistoupit k demolici starého chrámu a výstavbě nového. Od roku 1736 se stavěla jižní věž pro zvony a začal se budovat i samotný presbytář. Ve vyzdívce tak mohl být uplatněn kámen ze starší chrámové stavby. Majitel sousedního panství Zámrsk a Chroustovice  Jan Norbert hrabě Libštejnský z Kolovrat daroval kostelu polovinu potřebného kamene a na zbytek poskytl výraznou slevu. Dubové dřevo bylo dodáno z Chvojna a Velin, holičtí sedláci však měli povinnost svážet ho na staveniště. V roce 1738 byla dokončena hrubá stavba kostela a následující rok se dokončovala střecha. Problém byl především s věží, kterou hned po dokončení v roce 1739 poničil vítr tak, že se zřítily krovy a proto musela být znovu opravena. Stavbu kostela završil farář v roce 1743 darováním zvonu zasvěcenému sv. Janu Nepomuckému.

Farář Václav Tichý byl v závěru svého života respektovanou postavou. Stal se dokonce okrskovým vikářem pro pardubické panství (vicarius foraneus) a Holice sídlem vikariátního úřadu, kterému podléhali všichni okolní faráři.

Barokní vybavení kostela sv. Martina

Holický farní kostel svatého Martina skrývá mnohé poklady, o kterých málo víme. Hlavní oltář je mnohem víc, než jen krásným uměleckým dílem dominujícím prostoru kostela. Je další ze zajímavých kapitol, kterou smíme v jubilejním roce dostavby kostela znovu objevit… 

V roce 1739 byla dokončena hrubá stavba holického kostela sv. Martina. V následujícím roce byl vymalován a patronátní úřad se musel začít intenzívně zabývat i jeho vnitřním zařízením, aby mohl být kostel co nejrychleji předán k řádnému užívání farní obci. Zpočátku byly v kostele nepochybně instalovány oltáře a část vybavení ze staršího kostela. Všem zúčastněným stranám však bylo jasné, že jde pouze o dočasné provizorium. Zatím žádný z badatelů nevěnoval větší pozornost studiu archivních materiálů týkajících se vnitřního vybavení, tak se jen můžeme dohadovat o postupu prací a autorství pouze na základě analogií z okolí.

Přestože nemáme jistotu potvrzenou archivními doklady, považujeme za vysoce pravděpodobné, že autorem sochařské výzdoby kostela byl velmi zručný sochař s prosperující dílnou Ignác Rohrbach (†1747) z Chrudimi. Počátkem 40. let 18. století se podílel na výzdobě celé řady kostelů pardubického komorního panství, např. v blízkých Platěnicích, Dašicích, Mikulovicích a Osicích. Nejsou to však jen zdařilé řezby, kterými dodnes hlavní oltář zaujme, velmi neobvyklé je i samotná ikonografie, tedy námětová koncepce řezbářského díla, která se zcela vymyká dobovým zvyklostem. Musel za ní stát zkušený a sečtělý teolog, možná to byl farář Václav František Tichý (†1753), který už předtím dohlížel na samotnou stavbu. Podle předpisů Tridentského koncilu, který směřoval veškerý církevní život k úctě k Nejsvětější Svátosti vnímané jako jakési „jádro“ katolické víry. Z toho zcela přirozeně vyplývalo zdůraznění hlavního oltáře, kde se má eucharistie trvale uchovávat. Církevní reformátoři chtěli, aby nad svatostánkem byl široce rozprostřen látkový baldachýn, jako narážka na starozákonní Stánek smlouvy, kde prostupná tkanina byla vnímána jako předěl mezi světem viditelným a neviditelným. V zaalpském umění se však baldachýn nad svatostánkem stal součástí jeho výzdoby, nebyl už sice z nařasené tkaniny náročné na údržbu, ale stal se efektním sochařským dílem. Tak je tomu i v Holicích. Široce rozevřený baldachýn pomyslně objímající svatostánek přidržují ze stran andělé. Jeho symbolika je však rozšířena o narážku na proslulý plášť svatého Martina, kterému je kostel zasvěcen a jež se objevuje ve výzdobě ještě na několika dalších místech. 

Nad hlavním oltářním obrazem je pozoruhodná skupina postav zachycujících ústřední tajemství křesťanské víry – Nejsvětější Trojici. Boha, jenž je sám v sobě společenstvím – společenstvím v lásce přebývajícího Otce, Syna a Ducha svatého. Takové schéma je ale časté právě v nástavcích hlavních oltářů. Znázornění Ježíše Krista se však na holickém oltáři zcela vymyká, protože propojuje jeho obvyklé znázornění s vizí zmíněnou ve slavném životopise Sulpicia Severa (†asi 425) Vita sancti Martini (životopise svatého Martina) z 5. století. Syn Boží je tu totiž zobrazen jako polonahý žebrák, jež v rukou nese polovinu pláště darovaného svatým Martinem, který, když se rozdělil o svůj plášť a zahalil nahého starce, zcela naplnil Kristův příklad zmíněný v evangeliu „Cokoliv jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali…“ (Mt 25,40). Podle ran po hřebech na rukou a nohou můžeme i my v žebrákovi poznat zmrtvýchvstalého Pána, což je další z pilířů křesťanské víry. Plášť, jako doklad skutečné lásky k bližnímu přesahující zcela planá slova a gesta a zároveň skutek křesťanského tělesného milosrdenství. „Oblékání nahého“ neznamená však jen zajištění nějaké aktuální materiální jistoty, ale má význam mnohem širší - znamená totiž, že je člověku  vrácena zpět jeho lidská důstojnost. Když projevujeme účinný zájem o druhého (nábožensky řečeno projevujeme skutky milosrdenství), pak se podobáme přímo Bohu - vždyť v evangeliu čteme výzvu právě k takovému následování: „I vy buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (Lk 6,36), či ještě jinak, a sice že „víra bez skutků (lásky) je mrtvá“ (srov. Jak 2,26) – a právě tohle měli mít návštěvníci holického farního kostela stále před očima.

Na brankách přední části oltáře umístil Rohrbach dvě velkolepé postavy archandělů Michaela a Rafaela, jež svými rozmáchlými pohyby zdařile vytvářejícími dojem pohybu se snaží diváky vtáhnout do děje a vybídnout je k následování. Zdá se, že původní barevnost oltářní architektury byla od té dnešní v barvě červenohnědého sliveneckého mramoru dost odlišná. První restaurátorské sondy ukazují, že původní barevnost byla patrně šedomodrá s výrazným žilkováním.

Krásný obraz malovaný na plátně, jež oltáři ve středu dominuje, byl nedávno očištěn a restaurován. Tak mu byla vrácena zářivá barevnost a čitelnost v mnoha detailech, jež dříve pod ztmavlými laky zcela zanikly. Svatý Martin, jako ochránce města a farní holické obce je tu zobrazen jako starý biskup. Má na sobě obřadní plášť a typické biskupské odznaky – v ruce drží berlu a na hlavě má mitru. Je obklopen nebeskými bytostmi, tedy anděly. Jeden z těch menších hledí adresně na diváka. V rukou drží Martinův purpurový plášť i meč a zcela zjevně vybízí k následování. Úplně ve spodní části plátna, v šeru a temnotě jsou dvě naznačené postavy, možná nějací mrzáci nebo přímo jejich mrtvoly, jež ukazují Martina jako mocného divotvůrce. Legenda totiž zmiňuje, že dokázal vracet nemocným zdraví a mrtvé křísil zpět k životu. V zadním plánu je pak drobný výjev, jež ovšem nemůže při zobrazení populárního světce chybět – onen známý výjev u brány v Amiensu, kde mladý voják Martin na bílém koni přetíná svým mečem plášť a dává ho nahému žebrákovi.

Autora velmi zdařilého oltářního obrazu dosud neznáme. Během restaurování nebyla objevena žádná signatura, možná je však na zadní straně objemného plátna. Zdá se však, že jde o rané dílo pozdně barokního malíře Josefa Kramolína (†1802) snad z 60. let 18. století, kdy malíř tvořil pro kostel v Heřmanově Městci. Kramolín se později proslavil iluzivní nástěnnou malbou oltářních architektur s množstvím sloupů a se zdánlivou sochařskou výzdobou. O Kramolínově působení v Holicích pro jeho farní kostel však zatím neexistuje žádná archivní zpráva.

Holické zvony

Holickému farnímu kostelu dominuje velká hranolová věž přistavěná ke kostelu poněkud neobvykle, a to podél jižní strany kněžiště. Už od středověku totiž bylo obvyklé stavět věž či spíše dvě věže u větších kostelů na jejich na západní straně. To mělo svůj symbolický význam – západ přirozeně asocioval zánik či spíše přímo smrt, podobně jako západem slunce končí den. Vstupem do kostela jeho západní stranou tak bylo naznačeno duchovní rozměr chrámové stavby postavené k Boží oslavě, protože Boha samotného poznáme v plnosti až po své vlastní smrti. Zvony umístěné v západních věžích svolávající svým hlaholem k bohoslužbě tak odkazovaly k zvuku polnice zmiňované v biblické Apokalypse. Ta ohlašuje poslední bitvu lidských dějin, kdy bude definitivně zúčtováno se Zlem. Holický farní kostel ale má věž pouze jednu, nezvykle mohutnou, postavenou na jižní straně presbytáře. Důvodem byla nepochybně situace stavební parcely, jež byla z obranných důvodů už ve středověku zvýšena navážkou a po obvodu zpevněna valy, jež společně s obvodovou zdí vymezovaly plochu kostela. Věž tak byla postavena v pomyslném středu ohrazené plochy, aby nehrozilo ujíždění jejích základů, pokud by byla postavena blíže okrajům násypu. To byl nepochybně i důvod (stejně jako finance, protože stavbu kostela platil stát), proč nakonec nebyla realizována stavba druhé věže při severní straně v místě sakristie bývalého gotického kostela, ač by se symetrie vzhledem k barokním zvyklostem nabízela.

Zda měl nejstarší předchůdce nynějšího chrámu – onen předpokládaný dřevěný kostelík věž či zvonici, nevíme. Žádný zvon ze 14. století se rozhodně nezachoval. Můžeme jen předpokládat, že podobně jako dřevěný kostel ve Velinách nebo Horních Ředicích měl nejspíše samostatnou zvonici snad s nějakými menšími zvony. Nynější nejstarší zvon, jenž nese jméno stejného světce, jemuž je zasvěcen i samotný kostel, totiž svatý Martin, byl ulit v roce 1499. Samotné datum by mohlo nepřímo dosvědčovat dokončení věže nového gotického kostela postaveného už z kamene na místě starší dřevěné stavby a dokončované za nového majitele městečka Neptalima z Frymburka. Zvon sám zdobí pouze jednoduchý obvodový latinský nápis při jeho horní části psaný vysokou gotickou minuskulou: „Haec campana fusa est ad laudem Dei ac Sancti Martini ad Holic anno domini MCCCCXCIX“ (tj. Tento zvon je ulit ke chvále Boží, jakož i svatého Martina do Holic Léta Páně 1499). Nevíme sice, kde byl zhotoven, můžeme však předpokládat, že nejspíše v blízkém Hradci Králové. Ze třech zvonů, které byly až do roku 1916 zavěšeny ve zvonici, byl nejmenší. Jeho spodní rozměr je totiž jen 87 cm a to ho předurčovalo ke každodennímu zvonění poledne, odtud i jeho druhý název Poledník.

V roce 1574 přibyl do zvonice druhý zvon. Tehdy byl v Holicích farářem utrakvistický kněz Matouš, o němž víme, že ve stejném roce, kdy byl ulit zvon pro kostel, si za 200 kop stříbrných grošů koupil v Pardubicích dům. Fara i sám farář byli tehdy zjevně dobře zajištěni, nelze se tedy divit, že se ani na zvonu nešetřilo. Vážil totiž 1015 kg a byl pro holický kostel ulit v Hradci Králové. Jeho spodní průměr byl 110 cm, což z něj učinilo největší holický zvon. Měl nápis už v češtině „Tento zwon slyt gest ku czti a chwale Bohu wssemohúczimu a dobrym lidem na poslauchání w miestie w Hradczy Králowe nad Labem Léta Panie 1574“. Nebyl zasvěcen žádnému světci ani Panně Marii, ačkoliv byla tehdejší farní obec podobojí a takové zasvěcení by se předpokládalo. Může to však dosvědčovat, že farář, jako zadavatel zvonu, už inklinoval k přísnější reformaci než k domácí kališnické tradici. Zvonu se začalo říkat Hranák. Hrana je nejspodnější část zvonu (spodní okraj) se specifickým zvukem. Na zvon se zvonilo hlavně o nedělích a svátcích, na samotnou „hranu“ pak při ohlašování pohřbů význačnějších lidí, kdy zněla společně s ostatními zvony (odtud také známé rčení „komu zvoní hrana“).

Třetí velký zvon byl už zhotoven speciálně pro barokní novostavbu chrámu. Jeho vznik inicioval v roce 1743 tehdejší dlouholetý holický farář Václav František Tichý (†1753), jež předtím prosadil stavbu kostela a dohlížel i na její průběh. Zvon zasvěcený českému patronu sv. Janu Nepomuckému, jehož byl horlivým ctitelem, završil tak jeho úsilí. Po obvodu byl ozdoben nápisem: „Fusa Wraczlawiae a Joanne Zeyda in honorem Sancti Joannis Nepomuceni sub Curato Domino Wenceslao Tichy Anno 1743“ (Lit ve Vraclavi od Jana Zeidy ke cti svatého Jana Nepomuckého za kněze Václava Tichého v roce 1743). Zvon byl později přelit a jeho váha snížena. Používal se velmi často a říkalo se mu proto klekáník, označoval totiž část večerní modlitby v 18 hodin.

Kostel měl ještě dva další mnohem menší zvony. Tzv. umíráček byl zhotoven v roce 1809 (nepochybně tak nahradil starší o němž však prameny mlčí) a vážil 50 kg, později (1906) byl rovněž přelit a zmenšen, takže vážil pouhých 19 kg. V malé sanktusníkové vížce nad presbytářem byl umístěn malý zvonek sanktusník. Dostal se tam na konci 18. století ze zrušené kaple Božího Těla, jež byla v místě dnešní nové kaple na místním hřbitově. Zvonilo se na něho těsně před nejdůležitějším okamžikem bohoslužby, tzv. proměňováním, aby i ti, kteří se nemohli zúčastnit, se při jeho zvuku zastavili a pomodlili.

V roce 1916 byly kostelu zrekvírovány dva jeho větší zvony, ten nejstarší a nejmenší naštěstí kostelu zůstal. 10. ledna 1917 byly z věže sňaty klekáník a umíráček a 21. února 1918 (sic!) bohužel i hranák se zmiňovaným staročeským nápisem.

V mírových časech První republiky uzrál čas vrátit zvony zpátky. V roce 1929 inicioval tehdejší farář František Anděl sbírku na pořízení nových zvonů. Nejprve byl pořízen nákladem místního Orla nový umíráček (1930) a nakonec i dva velké zvony – Václav (812 kg) a Martin (582 kg). Při dávání jmen došlo k omylu, protože zvon zasvěcený sv. Martinu ve věži stále visel, byl tedy svěřen do péče Panny Marie. Do věže byly zavěšeny po velké slavnosti v roce 1931. V roce 1942 byly tyto nové zvony znovu zrekvírovány a odvezeny do pardubického sběrného dvora. Jejich další osud není znám. Od té doby v Holicích nezní zvony. Nebo jen výjimečně, když se rozezní ten nejstarší.